K návrhu zákona o zdravotních službách

Vážené kolegyně a kolegové,
před více než třiceti měsíci jsem se na vás obracel s textem, který je téměř totožný s tímto. Tehdy byl také připomínkován návrh zákona o zdravotních službách. Ten ale nebyl sněmovnou projednán. Nyní se znovu dostává návrh tohoto zákona na pořad dne. ČLnK opět připravila řadu připomínek. Řadu z těch původních již opakovat nemusela, protože je Ministerstvo zdravotnictví jako předkladatel návrhu již zapracovalo do své verze.

 

V rámci reformy zdravotnictví je připraven zákon, který by v budoucnu měl nahradit zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále je „zákon o péči“), a zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních (dále jen „zákon o NZZ“). Z tohoto důvodu se zákon o zdravotních službách, bude-li přijat parlamentem, stane základním právním předpisem upravujícím poměry v českém zdravotnictví, vyjma problematiky týkající se veřejného zdravotního pojištění a úhrad poskytovaných zdravotních služeb z tohoto pojištění.

 

Ministerstvo zdravotnictví poskytlo paragrafové znění zákona o zdravotních službách odborné veřejnosti k vypracování připomínek v posledním lednovém týdnu 2011 s tím, aby byly připomínky k tomuto zákonu ministerstvu předloženy ve lhůtě do 23. 2. 2011. Záměrem ministerstva je poté připomínky zpracovat a znovu je projednat se všemi rozhodnými subjekty. Mezi nimi je i Česká lékárnická komora (dále jen „komora“), která připomínky na MZd 23. 2. 2011 odeslala.

 

Aby bylo možné správně pochopit smysl a pojmy navrhovaného zákona a jeho vliv na postavení lékáren, lékárníků a komory po nabytí účinnosti, je nutné si připomenout současný právní stav.

 

Nyní jsou pro právní postavení lékáren, lékárníků a komory stěžejní zákon o péči, zákon o NZZ a zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon o komorách“).

 

Poskytování zdravotní péče v nestátních zařízeních je koncipováno tak, že provozovatel nestátního zdravotnického zařízení musí provést tzv. registraci tohoto zařízení a pokud sám není způsobilý k poskytování zdravotní péče, musí pro každé zařízení ustanovit odborného zástupce.

 

Situace je tedy taková, že jsou registrována zdravotnická zařízení (mj. i lékárny), která však nemají právní subjektivitu, nebo-li nejsou osobami, které by mohly nabývat či pozbývat práv či povinností. Za každým zdravotnickým zařízením tak musí stát provozovatel, který právní subjektivitu má. Dále platí, že provozovatel ustanovuje odborného zástupce, který zajišťuje odbornou úroveň poskytované zdravotní péče vždy v jednom každém zdravotnickém řízení.

 

Výše popsaná situace do jisté míry postrádá logiku, neboť za svůj středobod považuje registrované zdravotnické zařízení. Říkáme: „Lékárna může ...“, „Lékárna udělá ...“ a pod. To však není přesné, neboť všechny úkony činí vždy provozovatel a nikoli lékárna, která je sama o sobě pouhým věcně a technicky vybaveným a personálně zabezpečeným prostorem. Tím, kdo nese odpovědnost za její provoz, kdo rozhoduje a plní, popř. neplní, povinnosti při poskytování zdravotní péče, je provozovatel a odborný zástupce, je-li ustanoven. Kromě toho nese samozřejmě odpovědnost každý zdravotnický pracovník, který v lékárně pracuje.

 

Pojem odborného zástupce je v současné době spojen spíše s lékárnou než s provozovatelem. Existence odborného zástupce v každé lékárně však neznamená, že ostatní farmaceuti v lékárně nenesou odpovědnost za svou činnost. Podle zákona č. 378/2007, o léčivech (dále jen „zákon o léčivech“) je sjednoceno postavení odborného zástupce a tzv. vedoucího lékárníka. Dnes tedy platí, že vedoucí lékárník, kterého musí mít ustavena každá lékárna podle zákona o léčivech, musí být totožný s osobou odborného zástupce, je-li ustanoven.

 

Přímo o poskytování lékárenské zdravotní péče a postavení lékáren se v zákonu o péči a v zákonu o NZZ dozvíme jen velmi málo. Lze říci, že nároky na odbornost pracovníků v lékárně stanoví zákony č. 95/2004 Sb. a č. 96/2004 Sb. upravující způsobilost zdravotnických pracovníků a zákon o léčivech. Z hlediska komory je potom současný právní stav spíše neuspokojivý. Zákony o péči, o NZZ, o léčivech a o způsobilostech zdravotnických pracovníků neposkytují komoře téměř žádné možnosti, jak zasáhnout v případech, kdy jsou porušovány povinnosti při poskytování lékárenské zdravotní péče. Již před několika lety ze zákona o NZZ zmizelo ustanovení, které krajským úřadům ukládalo při registraci zdravotnického zařízení vyžadovat od provozovatele také osvědčení komory pro výkon soukromé praxe nebo pro výkon funkce odborného zástupce. Zůstala pouze povinnost zasílat komoře opis rozhodnutí o registraci zdravotnického zařízení. Veškerá porušení povinností tak komora řeší pouze prostřednictvím disciplinárního řízení, jde-li o lékárníky, a nebo prostřednictvím podávání podnětů orgánům pravomocným k řešení jednotlivých případů.

 

Předně předpokládá, že zdravotní péči, jíž se rozumí poskytování zdravotních služeb, poskytují poskytovatelé zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních prostřednictvím způsobilých zdravotnických pracovníků. I tento zákon zná pojem odborného zástupce. Pojmová konstrukce poskytování zdravotních služeb je však navrhována poněkud odlišně od současného stavu.

 

Poskytovatel bude týmž subjektem, kterým je dnes provozovatel. Nově však bude poskytovatel získávat oprávnění k poskytování zdravotních služeb. K tomu bude muset samozřejmě doložit, že má kde, s čím a s kým zdravotní služby poskytovat. Nebude-li sám způsobilý k samostatnému výkonu zdravotnického povolání (což přichází do úvahy pouze u fyzických osob), bude povinen ustanovit odborného zástupce. Zákon předpokládá, že stejná osoba bude moci vykonávat funkci odborného zástupce pouze pro jednoho poskytovatele. Tímto způsobem zákon v podstatě zavádí něco, co za současného stavu neplatí. Nynější provozovatel k provozování své činnosti nepotřebuje takovouto osobu, musí však zajistit odborného zástupce pro každé zdravotnické zařízení.

 

Návrh zákona poskytovateli ukládá mít odborného zástupce (v jiném smyslu slova než v tom dosavadním) a kromě toho mu dále prostřednictvím prováděcího předpisu ukládá plnit tzv. personální požadavky na poskytování zdravotních služeb. Znění tohoto prováděcího právního předpisu zatím není známo, ale lze předpokládat, že pro každý druh a formu zdravotních služeb budou stanoveny počty zdravotnických pracovníků včetně požadavků týkajících se jejich odborné a specializované způsobilosti.

 

V případě lékáren tak, vzhledem ke znění zákona č. 95/2004 Sb. a zákona o léčivech, není myslitelné, aby v každé lékárně jako zdravotnickém zařízení nebyl přítomen lékárník se specializovanou způsobilostí, neboť pouze ta jej opravňuje k vedení lékárny. Přestože dochází k optickému posunu funkce odborného zástupce z úrovně jednotlivých zdravotnických zařízení na úroveň poskytovatele, ve skutečnosti tomu tak není. Pokud v současné době musí provozovatel dokládat pro každou lékárnu farmaceuta se specializovanou způsobilostí na místo odborného zástupce, bude muset v budoucnu pro každou lékárnu prokazovat, že má k dispozici lékárníka se specializovanou způsobilostí (a samozřejmě i další pracovníky), který se již ale nebude nazývat odborným zástupcem, ale vedoucím lékárníkem, a dále odborného zástupce, který bude garantovat jeho činnost jako celek. Není přitom vyloučeno, aby odborný zástupce plnil funkci vedoucího lékárníka v jedné z lékáren poskytovatele. Znění zákona tedy nepotvrdilo původní obavy z toho, že jeden poskytovatel bude schopen poskytovat zdravotní péči v mnoha lékárnách pouze s jedním farmaceutem se specializovanou způsobilostí. To by byl samozřejmě z pohledu odbornosti, kvality a bezpečí lékárenské péče stav nežádoucí.

 

Zdravotnické zařízení, to jest i lékárna, je v zákoně pojato jako prostor v určitém místě, který musí být věcně a technicky vybaven, a v němž zdravotničtí pracovníci poskytují zdravotní služby. Zdravotnické zařízení nadále nebude něčím zdánlivě samostatným, ale stane se tím, čím být má, tedy prostředkem k poskytování zdravotních služeb. To ovšem neznamená, že nebude předmětem zájmu zákona a dalších předpisů a správních orgánů, které poskytování zdravotních služeb upravují a kontrolují. I do budoucna bude muset poskytovatel zajistit, aby zdravotnické zařízení bylo věcně a technicky vybaveno, a tuto skutečnost bude muset dokládat příslušnému správnímu orgánu.

 

Pokud jde o postavení komory, zde předložený návrh znění zákona významně posiluje postavení komory, resp. všech tří komor, když členství zdravotnických pracovníků v komoře klade za jednu z podmínek udělení a udržení oprávnění k poskytování zdravotních služeb. ČLnK ve svých připomínkách navrhuje, aby jí bylo svěřeno vydávání tzv. závazného stanoviska k personálnímu zabezpečení lékárny, čímž by došlo k zavedení obdobné podmínky pro poskytování zdravotních služeb, jakou bylo svého času osvědčení komory nutné k registraci zdravotnického zařízení.

 

Zákon kromě výše uvedených a dalších okruhů upravuje také registry Národního zdravotnického informačního systému, mj. Národní registr poskytovatelů a Národní registr zdravotnických pracovníků.

 

Připomínky komory dále směřují k upřesnění pojmu zdravotnického zařízení, k upřesnění pojmu OOVL, k povinnosti pacientem určené osoby prokázat svou totožnost, k nezveřejňování adresy bydliště zdravotnických pracovníků v národním registru zdravotnických pracovníků k vyřizování stížností, k úpravě správních deliktů a k účinnosti zákona.

 

V Praze dne 23. 2. 2011       

PharmDr. Stanislav Havlíček, prezident České lékárnické komory