Lékárník by měl být pro pacienta zasvěceným rádcem, říká Lucie Nedopilová

          Tradice rodiny Nedopilů sahá až do r. 1776, kdy si rodina otevřela v Příbrami lékárnu "U bílého lva". Ta v byla v průběhu let zbořena, ale když si L. Nedopilová zařizovala v Říčanech tu "svoji", dala jí stejné jméno. Je již sedmou zástupkyní rodu, který se věnuje farmacii. Vyprávěla nejen o rodinné tradici, ale i o vývoji lékáren a léků, muzeích či potřebách apatykářů v dobách dávno minulých.

Už jako dítě neměla žádné pochybnosti o výběru svého příštího zaměstnání. Odmala trávila volný čas s maminkou vlékárně, kde to vždy krásně a tajemně vonělo. Ta vůně se pro ní stala, jak říká, celoživotní drogou. Dodnes jednotlivé lékárny rozlišuje podle toho, čím jsou cítit. Každá voní jinak, i když se to na první "čich" nezdá.

Přestože farmacie je o neustálém vzdělávání a sledování nových "trendů", věnuje spoustu času studiu historie lékárnictví. Ne nadarmo je místopředsedkyní sekce dějin farmacie při České farmaceutické společnosti. Ví např. jaké roztodivné preparáty museli ve středověku (kdy ještě nebyla chemické léčiva) polykat pacienti. Mezi masti a nálevy patřila sušená kozlí krev, sušené bobří žlázy a dokonce švábi (proti křečím) a sviňky (proti žloutence a vodnatelnosti). O tom, že postiženým pomáhaly můžeme mít oprávněné pochybnosti. I když platilo a stále platí rčení: "věř a víra tvá tě uzdraví". Přesto se léčivé preparáty připravovaly především z bylin, které si středověcí apatykáři (kteří do našich končin přišli ve 13. století z jižních zemí) sbírali sami, nebo kupovali u bylinkářek. K přípravě léčiv používali trychtýře, sítka, pytlíky, formy na lité čípky, lisy, kádinky a váhy. První etikety se přivazovaly k hrdlu nebo psaly přímo na lahve. Lékárnická skříň, neboli repositorium, se dříve hodně podobala knihovně. Co se ale dodnes nezměnilo (a nikdy by také nemělo), je role lékárníka, tedy zasvěceného pomocníka a rádce nemocných.

Je zajímavé, že se v rodině Nedopilů dědí kuriozita – originální receptura masti na revma, která má neméně jedinečný název: "Martinova mast, na revma past".

Z historických období má Lucie Nedopilová ráda dobu Marie Terezie. Byla to prý osvícená panovnice, která do lékárnictví zavedla reformy a nový řád. Jedním z důležitých kroků byl zákaz lékařům míchat léky a lékárníkům léčit. Zavedla jednotlivé sazby léčiv, prodloužila studium farmacie a sestavila i text "lékárnické" přísahy, která se v nezměněné podobě používala až do r. 1949 (!).

L. Nedopilová nás také pozvala do Českého farmaceutického muzea v Kuksu, který nabízí k vidění např. vývěsní štíty, obrazy, kuriózní přístroje, knihy a různé etikety a podle jejího názoru patří k nejhezčím v Evropě. Tvrdí to z vlastní zkušenosti, protože při svých zahraničních dovolených nikdy nemine žádné podobné expozice.

Zajímá vás, proč profesi lékárníka kdysi nemohly zastávat ženy a která byla v tomto oboru u nás první? Nejen to se dozvíte v záznamu rozhovoru se Zuzanou Burešovou….


{^Media|(type)mp3|(url)http://media.rozhlas.cz/_audio/02145201.mp3|(width)300|(height)45|(controls)1^}